Landscapes

Fotografie Juraje Lipschera

“V českých zemích i na Slovensku se dokumentaristé – alespoň ti, kteří vystavují – snaží dostát nárokům na osobitost přímočaře, svérázným ozvláštněním vidění. Ukazují jevy, jejich aktéry a věci tak, aby bylo zřejmé, jak nám je dávají spatřit právě oni a –? rádoby – nikdo jiný. Lipscherův přínos spočívá v tom, že nabízí v našich krajích neobvyklý způsob stylizace galeriím předurčené fotografie: metodu suchého – jakoby exaktního – popisu. Vypadá to, že fotograf obecenstvo provází po různých podivuhodnostech sice osobně, ale nezúčastněně. Přitom se mu jedná o vstřícnost vůči adresátům: tím, že neprosazuje svůj názor v prvním plánu, snaží se nechat představivosti diváků širší pole. Publikum si tak může o exponátech snáze myslet své… Za zmiňovanou osobitost Lipscherova uchopení média lze mít tedy paradoxně postup, kterak punc autorství nechat mizet ze scény. Pozorovatel nabude dojmu, že vidí práci dokumentaristy ex offo, jehož úkolem bylo přinést soudnímu dvoru doličné snímky z místa činu. Jenže to právě Lipscher nedělá! Nejde mu o suplování exkurze do policejního muzea. Naopak: je zřejmé, že zůstává v civilním sektoru. A může tedy předpokládat, že jeho záběry nebudou podrobovány vědecky přesnému zkoumání: návštěvníci galerií si nakonec odnesou to, čemu jsou zvyklí říkat pocit.
Z fotografovy strany nepřestává běžet o strategii zdůraznění kontur toho, co považuje za důležité. Obloukem odtažitosti přivádí k rezonanci onu napořád vzývanou – a v uměleckém prostředí věru nezbytnou –? subjektivitu. Jakkoli autor nedává najevo vlastní pohnutí, pohybuje (s)vědomím diváků.”

Josef Moucha, katalog výstavy “Fotogenie identity – Paměť české fotografie”, Pražský dům fotografie, Praha 2007